Strach

11. května 2018 v 22:47 | MJ
Strach. Jedno slovo a tolik představ. Někdo si představí člověka, který se klepe strachy. Někdo jiný vidí pavouky. Tmu. Uzavřený prostor. Otevřený prostor. Moc lidí kolem sebe. Svoji smrt. To, že ztratí své nejbližší. Moje strachy patří mezi ty nejprostší, ale také mezi ty nejhorší si přiznat.



Přiznejme si to, každý z nás se něčeho bojí. Všichni víme, co je strach. Každý z nás si prošel obdobím, kdy příšera byl stín nebo jediný zvuk. Kdy jsme se báli jít jenom na záchod a umírali jsme strachy pod peřinou, protože byla tma a kdekoliv mohla být příšera! Tedy minimálně já to tak měla.
Jenže jak člověk roste, jeho strach se mění. Najednou sedíte v lavici a vaším strachem je písemka. Špatná známka. Nebo v případě dětí, které chtějí dokázat rodičům, že za něco stojí, to jsou zklamaní rodiče. Nikdo nechce vidět rodiče, kteří se mračí nad dvojkou... Jak rostete začínají se měnit hodnoty. Najednou tu nejsou důležití rodiče, ale kamarádi. Parta. Vrstevníci. A najednou je strach z trapasu. Bojíme se být sami sebou. Být jiní. Toho že nás kamarádi opustí. Že si nikdy nenajdeme přítele. Že nebudeme "cool" a "styloví". A pak je tu doba, kdy se modlíme, aby nás vzali na vybranou střední školu a snažíme se to zvládnout a s tím i vycházet s novými lidmi a snaha přežít to. Bojíme se maturity. Bojíme se toho, co bude potom. Bojíme se být dospělí, protože netušíme, co to znamená. Netušíme, jak být dospělí...
Ale stále tu je jeden strach, který většinu z nás provází životem. Bojíme se toho, co je nové. Cokoliv nového pro nás znamená výzvu a zároveň i nervozitu, protože... Netuším jak se v té chvíli zachovat.
Ale budu upřímná. Mé největší strachy jsou i tak trošku jiné. Samozřejmě... Bojím se toho, co je nové, ale proto, že vím, že až mi to zevšední, ztratím o to zájem. Můj největší problém. Cokoliv na co si příliš zvyknu, pro mě ztrácí svoji krásu a dokonalost. Proto se bojím toho, co je nové.
Bojím se maturity. Ovšem ne té svojí. Tedy svojí se bojím také, ale více mne znervózňuje maturita mých přátel. Už mají za sebou většinu. Včera a dnes všichni měli praktické zkoušky. Na jedné jsem i já pomáhala kamarádovi. Nastává jim svaťák a pak budou mít ústní maturity. A... Pak mi zmizí ze života a u hodně z nich je možné, že je už nikdy nespatřím... A toho se bojím. Bojím se, že po jejich maturitě, už je nikdy neuvidím. Že přijdeme o naše přátelství, že ztratím své šílené kamarády, kteří mě rozesmáli vždy, když jsem se cítila špatně.
Bojím se toho, že ztratím své nejbližší. Samozřejmě. Jako všichni. Miluji svoji rodinu víc než cokoliv a představa, že někoho z nich ztratím je pro mne děsivá. Neumím si představit, že bych o ně mohla přijít. A že o ně jednou přijdu.
Další můj strach je z vlastních emocí. Kdysi jsem byla velice hloupá holka a všechny emoce jsem "ignorovala". Nejde to tak dobře. Prostě jsem zachovávala poker face a nic neukazovala. Byla jsem díky tomu docela v labilním stavu, jen si to přiznejme. V prváku na střední jsem se učila se projevovat správně. Učila jsem se vidět emoce jako něco správného. Ale i přesto je pro mne těžké si něco přiznat. To, že jsem zamilovaná jsem si přiznávala hodně dlouho. To, že mi na přátelích záleží neskutečně moc, mi dochází po celé ty 3 roky velice pomalu. A nyní v době maturit, to vidím nejvíc. A slzy. Asi nejtěžší. Za léta psychické šikany, která se na mě též podepsala, jsem se naučila nebrečet. Protože to nemá cenu a agresorům to dělá moc dobře. A nyní? Zažila jsem ten nejdojemnější duet, který zpívali moji dva přátelé, lidé kolem brečeli a... Já toho nebyla schopná...

A čeho se vlastně bojíte vy?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama