Přátelství

21. dubna 2018 v 16:58 | MJ
Každý máme chvilky, kdy uvažujeme nad životem. Uvažujeme nad jeho smyslem. Má život bez přátel nějaký smysl? Ovšem má život s přáteli nějaký smysl?


Každý z nás si určitě nějaké přátele našel. Někteří z nás mají přátele, které mají již od narození. Někteří z nás mají přátele, které poznali nedávno, někteří mají přátele, kteří je drží nad vodou a jiní je zase ničí. Všechny nás ovšem spojuje jedna věc. Strach z toho, co by se mohlo stát. Když se přátelství rozpadne, zbyde zlomené srdce, spousta vzpomínek a čísla, která už nikdy nevyužijeme. Stojí nám to za to?
Abych své myšlení vysvětlila. Většina mých přátel zradila moji důvěru a já ztrácím víru v přátelství. Tento článek bude takovým shrnutím mého dosavadního života s přáteli i bez přátel.
Přiznávám... Přátelství je krásné. První přátele jsem ztratila, když mi bylo asi 9 let. Chodila jsem do vesnické malotřídky, tak si umíte představit, jak rychle se tam děti spojí proti jedné jediné osobě. Jsme malá vesnička a do školy nás chodilo kolem 15 maximálně. A to už skutečně musel být dobrý rok. Celkem na nás byli tři učitelé a jedna kuchařka. Byla jsem ve třetí třídě, když moji spolužáci a kamarádi, tedy spíše kamarádky, začaly vnímat svět odlišně. Každý, kdo byl jiný než ony, a že já jsem vážně byla, byl "Ten divný". Stala jsem se vyvrhelem. Pamatuji si na ty hloupé říkanky a urážky. Na moji osobu, na moji rodinu, na všechno, co jsem kdy měla. Pamatuji si na všechny ty slzy a zároveň si pamatuji na ty lži a odpuštění. Odpustila jsem všem tolikrát, že to nedovedu ani spočítat. Ovšem čím jsem starší, tím víc se do mne ta křivda zahryzává a já na ty lidi nemohu, a ani nechci, koukat mile. Některé z nich vcelku často potkávám, jiným se vyhýbám, jak jen to jde. Každopádně, jsem se nemohla dočkat přestupu na druhý stupeň s vědomým, že tam se to zlěpší.
A nezlepšilo. První půlrok jsem byla miláček třídy, maskot a nejroztomilejší osoba. Pak jsem se zastala jedný holky a... BUM! Celá třída, kolem 27 lidí, proti mě. Další slzy, další křivdy, další odpouštění. Už v té době jsem byla plna vzteku, který jsem neuměla správně ventilovat. Schovávala jsem se doma a bála jsem se vystoupit ze stínů. Bála jsem se mít svůj názor. Strach vystoupit z davu. Být jiná. Ale to je přeci na životě to nejlepší ne? Být jiná. Být svá.
Naštěstí pro mne jsem potkala dvě holky. Udělaly jsme si takovou partu a já, jako nejstarší, jsem se korunovala za vedoucí. Vymýšlela jsem aktivity, připadala jsem si užitečná a vážně jsem se snažila. Nejspíš to nebylo dobře, že jsem chtěla být ta nejdominantnější, ne mezi holkama.
Pak přišel 13 rok. Přes jednu hru jsem poznala super dívčinu. Podobné problémy jako já. Nepřijímaná svojí třídou. Nechápající lidi. Milující odlišnost. Tolik jsem ji obdivovala, až jsem zapomněla soudit. Tedy já nesoudila lidi nikdy. Nebyla jsem vůči nim kritická. Viděla jsem dobro v každém a to jediné mě zajímalo. A tak jsem se nechala zmanipulovat. Další křivda byla na světě. Hádala jsem se doma, na internetu jsem byla skoro neustále. Zaspala jsem jaro, neužila jsem si zimu. Začala mne ignorovat, vymlouvala se na čím dál větší blbosti. Byla jsem ublížená, nevrlá vůči okolí, o nic jsem neměla zájem. Byla jsem blbá a manipulovatelná. Až v září následující rok, tedy rok přijímaček, mi to došlo. Uvědomila jsem si, jaká jsem byla blbka a umanula jsem si, že se sebou nikdy nenechám manipulovat. Ovšem mělo to i svoji výhodu, chtěla jsem díky ní jezdit na koni, a tak jsem se začala učit a poznala tak další holčinu. Moje koňařka. Neoblíbená, zajímavá a milá. Stejné zájmy jako já. Ovšem postupem času se to kazilo. Rok od roku jsme měly více rozepří. Dva roky po seznámení jsme spolu skoro půlroku nemluvily. Tento rok jsem ji odstřihla úplně. Zase mojí chybou. Vzala jsem si její slova moc doslova a poslala ji do háje s tím, že mého přítele hanět nebude. Však ono se říká, že přijde láska, odejde pár přátel. Hádaly jsme se v té době skoro neustále. A jelikož jsem to většinou byla já, kdo udělal první krok k usmíření, nyní čekám, až ho udělá ona.
Nástup na novou školu. Kamarádi! Pokoje po 6 na intru. Ve třídě 32 holek. Spousta lidí, které jsem poznala. Neuměla jsem s lidmi vycházet, ani mluvit. Hned jsem byla moc komunikativní, hned moc nevrlá. Byla jsem divná. S mojí třídou jsem si to pokonila. Nezajímala jsem se o ně. Nevnímala jsem je. Zapomněla jsem, jak se utváří přátelství. Prostě jsem si tam ty dny odseděla a nechala to být. Z vedlejší třídy jsem si ale kápla do noty s dvěma holčinama. Vycházela jsem s nimi, staly se z nás kamarádky. Ovšem intr mi ubíral energii. Už jsem neměla čas ani chuť strávit celé odpoledne s holčinami, které byli na začátku puberty a nechápaly moje, samozřejmě jediné skutečné, problémy. Rozkmotřila jsem se s nimi a odcizila jsem se tak dalším lidem. Ovšem mé dvě kamarádky ze školy se mnou také moc dlouho nevydržely. Neshodla jsem se s jednou a druhá ode mne odešla sama, aby si uchovala svoji kamarádku ve třídě. Po roce jsem se jich zeptala proč, odpověděly, že už ani neví. Ten den jsem probračela.
Ovšem s každým přátelstvím, které odešlo, mi přišlo nové. A tak nyní mám svoji milou drahou kamarádku, talentovaného kamaráda a úžasného přítele. A s nimi přichází jejich lidé. Spolužáci, lidi z party. Konečně mám pocit, že někam patřím, ovšem otázkou je... Na jak dlouho a co budu dělat, až se to rozpadne? Další slzy, další pád... A o tyto bych přijít nemohla. Mají na mne ten nejlepší a zároveň nejhorší vliv na světě a já je skutečně zbožňuji. Protože proč být sama, když můžu mít přátele a náhodné známé?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama